Tak tohle je Krize

Vydáno 26.duben 2010 v 10:41, Michaela Pličková

Donedávna jsem byla přesvědčena, že ona tak často skloňovaná Krize je spíše oblíbeným tématem ke společenskému hovoru, než každodenní hrozba. Ano, často se o ní mluví, všichni se jí bojí, stěžují si na ni, píšou se články o vysoké nezaměstnanosti a jejich nejrůznějších řešeních. Dokonce i v politických kampaních našla svoje čestné (nebo četné?) místo. I tak pro mě byla tetička Krize jen jakousi beztvarou hrozbou.

Poté Romantická dovolenámi moji známí (mladí, krásní, chytří – jednoduše předurčeni k úspěchu) postupně líčili své peripetie při hledání práce, mnohakolové přijímací pohovory na nepříliš lukrativní pozice, čekající řady uchazečů, směšný nástupní plat,… Krize se nenápadně začala zhmotňovat, až nabyla zcela reálných a zcela obrovských rozměrů.

Moje sestra, vysokoškolská studentka, má problém sehnat si práci byť jen jako prodavačka v Tescu, já pracuji za hodinovou mzdu, nad kterou bych ohrnovala nos dokonce již při studiu, a o nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti mého rodičovstva raději ani nemluvě. Nezbývá, než se rozloučit s vyhlídkou nových bot, slunných dovolených a dražších, chutnějších a křupavějších rohlíků. Nezbývá, než stanovit krizový plán.

Ambice do šuplíku

Plán byl jasný. Mé první absolventské místo bude průměrně (dobře, podprůměrně) placené a já dostanu 20 tisíc čistého (dobře, hrubého). Omyl. Jsem sice, troufám si tvrdit, vcelku schopná, a oproti mnohým svým vrstevníkům mám o nějakou tu pracovní zkušenost navíc, ale na „lepší“ pozici jsem, jak se ukázalo, příliš mladá.

Buď můžu čekat na to, až budu vhodným kandidátem (což se v pohodlí domova a s razítkem pracovního úřadu v CV jen stěží stane), nebo na chvíli zapomenout na své ambice a jít dělat něco jiného. Rozhodně volím druhou možnost. Prosím vás, nezůstávejte doma jen kvůli svým nesplněným metám. Lepší dělat něco, než nic. O tom, co udělá měsíc doma s vaší psychikou, napíšu nějaký odstrašující článek příště.

Jiné cíle

Najděte si takovou práci, která vám zaplatí ty nejdůležitější útraty a díky které zůstanete v dobrém rozpoložení. Je jedno, zda budete dělat servírku, sekat trávu, nebo trhat lístky v kině. Koneckonců, i špatně placená práce vás může bavit. Dokonce více, než ta dobře placená, jak dokazují psychologické experimenty.

Představte si dva lidi dělající tutéž práci. První z nich dostává 200 Kč za hodinu a je neustále nespokojený. Druhý dostává jen 50 Kč a je šťastný. Jak je to možné? Princip je jednoduchý. V druhém případě dotyčný dojde k názoru, že danou práci vykonává ne pro peníze, ale z vlastní vůle. Řekne si: „Kdo by se tak dřel pro tak mizerný peníz?“. Dělá to, protože si myslí, že to dělat chce, a proto je šťastný. A ruku na srdce, nejde nám přeci o peníze, ale o to štěstí, že?
Dalším argumentem, proč na chvíli odložit svoje ambice, je neupadnout do letargie, zůstat v kontaktu s lidmi, patřit do kolektivu, vykonávat nějakou činnost, a tak dále, a tak dále.

Chcete mě!

Přestože se rozhodnete na chvíli ustoupit ze svých požadavků, bohužel nemáte vyhráno. Na každé pracovní místo nečekají tři, ale třicet uchazečů. A vy musíte být ten nejlepší.

Nedávno jsem byla svědkem složitého výběrového řízení na pozici recepční. Pozorovat průběh pohovorů a chování účastnic bylo nesmírně obohacující.

Příliš se mi nechce zobecňovat a poučovat, nicméně několik postřehů pro vás přece jen mám:
Ukažte se v nejlepším (i když třeba malinko přikrášleném) světle, ale nikdy vyloženě nelžete, je to poznat.
Již doma se zamyslete nad tím, jak asi bude pohovor probíhat. Připravte si odpovědi na možné otázky a zjistěte si co nejvíc o dané společnosti.
Nebojte se přiznat, že něco nevíte, nebo neumíte.

Ukažte ale i snahu se vše naučit a vstřícnost. Nebuďte příliš arogantní a se svými potencionálními kolegy jednejte s úctou a snažte si je předcházet. Nikdy nevíte, kdo má v dané firmě jaké slovo.
Přesvědčte je, že chtějí právě vás. Musíte ale sami věřit tomu, že se na danou pozici skutečně hodíte! Opak se pozná velmi brzy.
A pro zasmání (i když je to trochu k pláči): Do kolonky „Moje slabé stránky“ nikdy nepište hloupost! (Toto se opravdu stalo. Co by na to měl, propána, personalista říct? Nikdo nechce hloupé zaměstnance.)

Mým řešením na Krizi je tedy nějak ji přežít

Jsem optimistkou, věřím, že bude líp. A kdyby, ne? Přece není zas tak špatně, gumové rohlíky ještě neznamenají hladomor, outletové boty ještě neznamenají chození bosky, a není nic romantičtějšího, než vyrazit pod stan k nejbližšímu rybníku.

Kategorie: Názory a postřehy

Štítky: , , ,

Pokud se Vám článek líbil, začněte odebírat RSS kanál poradny Kariéry.

Přidejte komentář

   (pro gravatary, nebude zveřejněn)


Práce | Brigády | Moje.kariéra | Poradna | Spolupráce | O nás | Kontakt | Zaměstnavatelé

Obchodní podmínky | Ochrana osobních údajů

©2017 KARIERA.CZ s.r.o.